Vilnius
Hlavní a největší město Litvy Vilnius s 580 000 obyvateli leží mezi lesy a vrchy na soutoku řek Neris a Vilnelé. Svou atmosférou připomíná Prahu.
Legenda vypráví, že kníže Gediminas měl jednou sen
o lovu, při kterém uviděl na kopci železného vlka. Ráno si nechal sen vyložit a mudrcové mu řekli, že má na kopci vystavět hrad
a pod ním město, což kníže také udělal. První zmínka o Vilniusu jako hlavním městě je z dopisu velkoknížete
Gediminase západním obchodníkům a řemeslníkům, které zval do své země v r. 1323. Archeologické nálezy dokazují osídlení
na území dnešního města již před 5. st. V r. 1387 obdržel Vilnius městská práva. Několikrát byl napaden a vypleněn křižáky.
Rozkvět nastal v 16. st., kdy bylo postaveno mnoho kostelů, klášterů
a paláců. V té době měl Vilnius 30 000 obyvatel a patřil k největším městům v Evropě. Od r. 1489 se tu razily mince, nedaleko katedrály byla otevřena první škola. Od 14. do 16. st. byl Vilnius také centrem humanistických idejí ve východní Evropě. V r. 1522 zde byla vydána první litevská a ruská kniha. V r. 1562 byla otevřena poštovní linka Vilnius – Krakov – Vídeň – Benátky. V r. 1569 přišli první jezuité a založili školu, která se v r. 1579 stala univerzitou. Po velkém požáru v r. 1610 bylo město znovu postaveno. Další škody pak nadělaly války s Ruskem a se Švédy. V r. 1801 se Vilnius stal hlavním městem litevských gubernií, které po třetím dělení Polska v r. 1795 připadly Rusku. V r. 1812 pobýval ve Vilniusu také Napoleon při svém neúspěšném tažení do Ruska. V r. 1903 byla spuštěna první elektrárna. Když byla dokončena železnice Varšava – Petrohrad, stal se Vilnius významnou dopravní křižovatkou. V době 1. sv. války byl obsazen německou armádou. V r. 1918 se stal hlavním městem Litvy. Od r. 1919 byl okupován Polskem a roli hlavního města plnil Kaunas. V září 1939 bylo město na základě paktu Ribentrop – Molotov obsazeno sovětskou armádou a nakrátko vráceno Litvě. Po připojení Litvy k Sovětskému Svazu v červenci 1940 se stal Vilnius hlavním městem Litevské sovětské socialistické republiky. Litevský parlament vyhlásil 11.3.1990 nezávislost Litvy a koncem srpna 1991 se stal Vilnius hlavním městem nezávislé Litevské republiky. Až do pol. 20. st. zůstal Vilnius třetím největším židovským městem na světě (po Varšavě a New Yorku).
Staré město Vilniusu bylo budováno během 13. – 18. st. Zahrnuje oblast hradu, starého osídlení a několik předměstí, která byla umístěna za městskými hradbami.
Gotická architektonická tradice byla ve Vilniusu dochována až do konce 16. st. Od začátku 16. st. se začala rovněž projevovat renesance a gotický styl ustupoval. Na začátku 17. st. se do Litvy rozšířilo také baroko. Během dvou století baroko zcela změnilo tvář města a přestavělo gotické a renesanční stavby ve městě. To bylo před tím, než se do města dostal v poslední čtvrtině 18. st. klasicismus. Během 2. sv. války bylo 40% cihlových budov zbořeno nebo vyhořelo. Většina z nich stávala ve starém centru města.
15 z 20 kostelů ve starém městě bylo uzavřeno nebo využito k jiným účelům za sovětské éry.
Navzdory všemu je historické jádro Vilniusu jedno z největších ve východní Evropě, na ploše 359,5 ha.
V r. 1994 bylo zapsáno do seznamu kulturního dědictví UNESCO.
Horní hrad
Gediminasův hrad je srdcem starého jádra Vilniusu. Stojí na 48 metrů vysoké Zámecké hoře (Pilies Kalnas) na ploše 28 ha. Kdysi zde stávaly hrady tři, dva byly obranné, třetí dolní obytný. Byly vybudovány ve
14. – 16. st. Horní hrad byl po požáru přestavěn v r. 1419 Vytautasem. Od r. 1610 sloužil jako vězení. Za ruské okupace v l. 1655 – 1661 byly hradní věže a obranné hradby zbořeny a až do r. 1930 se s nimi nic nedělo. Jako jediná se dochovala Gediminasova věž. Později byla opravena a zpřístupněna. Zde se po zdolání
78 schodů naskýtá krásný pohled na město. Ve třech poschodích je expozice modelů hradu ze 14. st., modely dalších litevských hradů a zámků ze 14. – 17. st.
a předměty z dob, kdy hrad plnil funkci obranné výspy proti nájezdům křižáků.
Katedrála
Náměstí Katedros Aikšté, které bylo v minulosti dějištěm mnoha bitev s křižáky, dominuje katedrála, stojící na místě staršího dřevěného kostela
z r. 1419. Katedrála prodělala několik přestaveb v gotickém, renesančním i barokním stylu. Nejradikálnější přestavby zažila katedrála v l. 1783 – 1801, kdy získala dnešní klasicistní vzhled. V dobách sovětské vlády zde byla obrazová galerie. V 80. l. 20. st. byla katedrála opravena. Tři sochy nad tympanonem představují sv. Stanislava, sv. Helenu a sv. Kazimíra. Původní sochy byly ale během sovětské éry zničeny. Současné sochy vznikly během rekonstrukčních prací
v r. 1997. Dominantní je sloupoví podél bočních zdí
a v průčelí katedrály. Uvnitř se dochovalo více než
40 fresek a obrazů s biblickými náměty z 16. – 19. st. Zajímavá je postranní kaple sv. Kazimíra v barokním stylu z l. 1623 – 1636, vyzdobená štuky. V kapli jsou nad oltářem uloženy ostatky litevského svatého patrona. Fresky představují Kazimírův život a zázraky.
Ve výklencích kaple jsou umístěny dřevěné postříbřené sochy litevských velkovévodů a polských králů (pol.
17. st.). Pod kaplí je umístěné mauzoleum Alexandra Jagellonského, jediného velkoknížete pohřbeného ve Vilniusu. Dále je zde uloženo srdce Vladislava IV. a dvě manželky litevských velkoknížat. Jedná se vlastně
o kryptu katedrály, kde se také dochovaly zbytky podlah a zdí staré katedrály z 15. st., včetně nejstarší litevské fresky z konce 14. st.
Zvonice
Zvonice katedrály stojí samostatně a byla postavena jako obranná věž Dolního hradu. Kruhová část obranné věže byla postavena ve 2. pol. 14. st. Později byla uzpůsobena jako zvonice a v 17. st. zde byly umístěny hodiny. Zvonice je 57 metrů vysoká
a současná podoba horní části pochází ze začátku 19. st.
Dolní hrad
Královský palác, který byl politickým, administrativním a kulturním centrem Litevského státu, byl postaven mezi katedrálou a Zámeckým vrchem.
V 16. st. vznikl velkolepý renesanční palác s nádvořími. Palác byl zničen během válek s Ruskem v 17. st.
a kompletně pak zbořen na začátku 19. st. Dnes zde probíhají archeologické práce a na zbytcích paláce se každoročně konají letní koncerty.
Kostel sv. Anny
Jedná se o jednu z nejdominantnějších staveb ve Vilniusu. Gotický kostel sv. Anny byl postaven na konci 15. st. za vlády jagellonského krále Zikmunda Augusta. Jedná se o jednu z nejvýznamnějších gotických staveb v Litvě. Budova má harmonický vzhled a byla vystavěna z červených cihel 33 rozdílných tvarů. Kostel není příliš velký: 19 metrů vysoký, 8,7 metrů široký. Původní interiéry kostela byly zničeny požárem. Vedle byla postavena novogotická zvonice v 19. st., aby nahradila původní klasicistní stavbu.
Kostel sv. Františka a sv. Bernarda
Kostel sv. Anny tvoří jednotný komplex s gotickým kostelem řádu mnichů sv. Bernarda. Jedná se o jednu z nejrozsáhlejších gotických církevních staveb v Litvě. Byl postaven rovněž
v 15. – 16. st. společně s klášterem, který byl v r. 1863 uzavřen. Od r. 1919 zde bylo polské vojenské velitelství, za sovětské éry zde sídlila umělecká akademie. Kostel má masivní vzhled – masivní bastiony a okna úzká jako střílny. Už při výstavbě byl totiž určen také k obraně. Dekorativní barokní prvky byly dostavěny až při rekonstrukci v 17. st. Rovněž byla restaurována rozsáhlá freska na severní zdi kostela ze 16. st.
Prezidentský palác
Palácový areál z 18. a 19. st. je bývalou rezidencí gubernátorů v Litvě. Jedná se o jednu z nejkrásnějších klasicistních památek ve Vilniusu.
V r. 1812 zde bydlel Napoleon, po jeho odchodu z města tu otevřel hlavní stan jeho protivník, ruský generál Michail Kutuzov. Od r. 1997 je zde úřad prezidenta republiky.
Univerzita
Univerzita působí od r. 1579, s výjimkou let 1832 – 1919, kdy byla uzavřena. Nyní zde studuje kolem 16 000 studentů. Celý komplex univerzity doplňuje labyrint 13 nádvoří, galerie, stará observatoř a památník lektorům. Jedná se o komplex gotických, renesančních, barokních a klasicistních budov. Mezi nejhezčí patří univerzitní kostel sv. Jana se zvonicí. Univerzitní knihovna, založená v r. 1570, obsahuje více než
6 miliónů knih, dokumentů a rukopisů. Tiskárna fungovala v univerzitě od r. 1586 a v r. 1753 byla vybudována observatoř.
Kostel sv. Jana
Stavba kostela byla dokončena
v r. 1426, jednalo se o gotický kostel. V r. 1571 se stal hlavním kostelem jezuitů a byl zahrnut do komplexu univerzity. V r. 1737 proběhla rozsáhlá přestavba kostela po požáru. Vznikla barokní fasáda a 23 barokních oltářů. Byly přestavěny kaple a chór a kopule byla vyzdobena freskami. Zvonice kostela je 68 metrů vysoká, byla postavena koncem 16. st.
Dům Chodkieviče
Jedná se o palác rodiny Chodkievičů, který byl postaven v 17. – 18. st. Je to třípatrová budova ve tvaru písmene U. Skládá se z paláce, dvou rezidenčních budov a kanceláře.
Od začátku 20. st. je celý komplex součástí univerzity. V r. 1834 dostal palác pozdně klasicistní podobu.
Radnice
První městská radnice byla postavena na konci 14. st. Byla zde umístěn magistrát, pokladnice města, archív, zbrojnice a byly zde uloženy standarty města. Několikrát byla budova radnice zničena při požárech
a válkách. Současná pozdně klasicistní stavba je z 18. st.
Kostel sv. Kazimíra
Jedná se o nejstarší barokní kostel ve Vilniusu, založený v r. 1604 jezuity a zasvěcený patronu Litvy, knížeti Kazimíru Jagellonskému. Za cara byl přeměněn na ortodoxní kostel sv. Mikuláše a dostal cibulovou kopuli. Tehdy byla také radikálně přestavěna hlavní fasáda. Železný kříž na vrcholu kopule je
z r. 1942, původní z 18. st. se nedochoval. Za německé okupace v 1. sv. válce se změnil v protestantský chrám. Sověti zde zřídili Muzeum ateizmu a dějin náboženství.
Brána Medininkai
Brána byla vybudována v 16. st. Zůstala jako jediná z původních devíti městských bran. V r. 1671 karmelitáni z kostela sv. Terezy postavili nad bránou kapli s ikonou Matky boží – ochránkyně města, která pravděpodobně pochází ze 14. st. V r. 1829 byl vnitřek kaple přestavěn v novoklasicistním stylu.
Do kaple se vstupuje bočním schodištěm.
Kostel sv. Kateřiny
Kostel byl budován v 17. – 19. st. Jedná se o pozdně barokní stavbu. Rovněž interiér kostela je bohatě vyzdoben a jsou zde také četné obrazy litevských mistrů pol. 18. st.
Dominikánský kostel a klášter
První malý kostel na tomto místě byl postaven kolem r. 1323 za velkovévody Gediminase. Na konci 14. st. byl zničen při nájezdech křižáků. V r. 1501 založil velkovévoda Alexandr dominikánský klášter. Kostel byl několikrát zničen při požárech. Současná podoba je z pol. 17. st. a kostel má monumentální barokní interiér.